Poslední číslo roku 2023 s názvem INTRO Energie nutí k zamyšlení. Není totiž jen o energeticky úsporných stavbách, ale o celkovém postoji naší společnosti k přírodě a k nakládání se zdroji. Časopis je tentokrát nabitý rozhovory s inspirativními osobnostmi, nechybějí ale ani stálé rubriky.
Formát vydání 225 × 285 mm, rozsah 144 stran
Vytištěno na nenatíraný ofsetový papír
Jazyk vydání čeština
Cena 229 Kč
EDITORIAL
Přátelé,
časopis INTRO si vytkl za cíl věnovat se energiím. Chtěli jsme ale opustit tabulkové koeficienty a nevztahovat architekturu a stavitelské umění k měření tepelných prostupů. Petr Hájek navíc rozšířil desatero přikázání o jedenácté, výsostně architektonické: nezateplíš. Soukromě jsem si téma vytyčil jako oblast mezi vesmírem a lidskou hlavou. S vědomím, že jsem měl možná zateplit ještě v době, kdy to nebylo nemravné, sedím doma ve svetru a bundě, termostat mám nastavený na 19,5 °C a přemýšlím.
Řekl bych, že nás debaty o energiích a všemožných aspektech, které s nimi souvisejí, docela trápí. Kdykoli si v televizi pustíme nějaký zpravodajský pořad nebo otevřeme zprávy na webu, mluví nebo píše se tam o cenách, spotřebě, emisích, oteplování. Respektive o zdražování, nedostatku nebo smrtelném nebezpečí, které nám všem hrozí. Pozitivních výstupů registruji málo. Chvíli jsem se radoval, když jsem si všiml, o kolik méně plynu a elektřiny jsme v České republice spotřebovali, dokud jsem se nedočetl, že distributoři a dodavatelé energií nám za to musejí zvednout ceny, protože tím ušetřením jsme jim zaplatili méně, než očekávali/chtěli. Když tedy jako člověk ponechám planetě trochu víc vody či plynu, nepomohu své peněžence, jen mě tak nějak abstraktně může hřát vědomí, že emisí nebo kýhočerta bude méně, více anebo tak akorát…
Pak jsem si také říkal, že my v Evropě se snažíme o Green Deal, někdo se kvůli upřímnému přesvědčení dokonce poněkud nevhodně lepí k silnici či polévá polévkou obrazy světových malířů. Prostě se navzájem všelijak trápíme a žalu nad planetou prožíváme habaděj. Ale jaký má hodnotový žebříček člověk, který v Indonésii podpaluje pralesy, aby na vyklučeném místě mohl pěstovat palmu na olej? Nebo nakolik si totalitní ruský, čínský nebo severokorejský režim ukládá ekologické limity na těžbu či výrobu toho či onoho, aby přispěl k zachování planety? Kdo má moc to měnit? Mají naše evropské sebemrskačské a někdy naopak pokrytecké postoje pozitivní vyústění? Povedou naše snahy ke globálnímu blahu, nebo jen vyklidíme ekonomické pole, kam okamžitě nastoupí někdo bezskrupulózní?
Takové otázky si kladu poté, co jsem si přečetl rozhovor Petra Hájka s Václavem Dejčmarem, Petra Šmídka s Winym Maasem nebo Terezy Šváchové s Janem Lukačevičem. Má drobná snaha na každodenní bázi smysl? Sám za sebe odpovídám, že má. Že chytrý přístup je pozitivní. Chytrost ale musíme hledat a na cestě nás musí provázet diskuze. Nastolování témat. Bádání a usilovné vykračování někam, odkud se třeba zase vrátíme a půjdeme jinudy, kudy proudí lepší energetický vítr.
Martin Verner, šéfredaktor