Publikovaná čísla

Nemluvím o tom proto, že bych chtěl kázat laciná moudra s kreditkou v kapse. Mluvím o tom proto, že v souvislosti s přípravou INTRA, které se věnuje stavění z hlíny, jsem si položil otázku – a souvisí s tím to, co jsem právě uvedl –, kam bych šel pro hlínu, kdybych si chtěl postavit hliněný dům. Když chci cihlu, volám nejbližšího dodavatele cihel, to je jasné. Když chci beton, volám do betonárky a jdu vyhlížet míchačku. V horším případě si seženu necky, dotáhnu cement, lopatou zručně rozseknu papírový pytel – znáte ten pohyb každého zednického přidavače – a už míchám. Pro dřevo sjedu na pilu, zatím jich je dost. Dokonce si můžu koupit nebo zasadit kousek lesa.

Kde ale seženu vhodnou hlínu? Jediné, co mě napadá, je, že se zeptám Petra Suskeho…

Vypadá to, že tenhle na první pohled prostý a dostupný materiál se stal paradoxně luxusním zbožím asi jako pravý med od včely, pravé mléko od krávy a pravé párky od učně. Dostupnost stavebního materiálu a odborníků na hliněné stavění je prostě limitní. Jako bychom se ho museli učit znovu. Připadá mi, že svět často nenápadně přehodí výhybku, že když se ohlédneme, už ji přes nanobrýle ani nevidíme.

À propos, máte doma troubu na chleba nebo dědu kamnáře?

Martin Verner, šéfredaktor