Publikovaná čísla

O betonu jako o tekutině jsem nikdy neuvažoval. Vždycky jsem spíše přemýšlel o betonové definitivnosti, pro českého kutila doslova vražedné, anebo naopak o složitosti odstraňování staveb z monolitického železobetonu. Pokud si tedy budu beton představovat jako fluidní kaši ve fance, jak se vlastně u betonových staveb pokládá základní kámen? Můžu nanejvýš položit základní šplíchnutí, vylít pamětní kydanec. Ale to není ono. Musejí tedy být betonové stavby ochuzeny o tuto trachtaci? Nemusejí, stačí předem odlít nebo vytisknout 3D betonovou kostku a připít si pověstným betonem – becherovkou s tonikem.

Pěkné zjištění také je, že pohledový beton se stal mnohem přijatelnějším finálním povrchem, než tomu bylo před lety. Častěji se objevuje ve veřejných budovách a nikdo se nad tím už nepozastavuje. Vzniká i více rodinných domů, kde je finální betonová stěrka. Beton se u širší veřejnosti vyšvihl mezi elitní materiály nejen díky svým fyzikálním, ale i estetickým vlastnostem. Dostal se do „hóch“ společnosti a o betonových stavbách se už nemluví jako o experimentálních. Spíše se experimentuje s pevností/subtilitou, schopností fungovat termoizolačně, transparentně a bůhví (inženýrví) jak ještě.

A dokonce i armovací tyče lezou na povrch. Známe například roxorové kliky a zábradlí Stanislava Fialy, ploty Josefa Pleskota a další podobné… Jen aby pak statikům nechyběly v konstrukci. Stavby by padaly jako mosty v Janově, policisté by vyšetřovali a konstruktéři předkládali výpočty, aby měli betonové alibi.

Martin Verner, šéfredaktor