Published issues

Člověk je někdy cihle podobný. I on občas spočívá v nazdobené kompozici. A najednou tohle. Virus. Jisté je, že rok 2020 smazal téměř veškeré kulturní a náboženské představy o vyvolenosti křesťanů nebo mohamedánů, Semitů či árijců. Smetl kastovní a ekonomické rozvrstvení. Oklepal umělý balast jako vodní kámen z trubek, ohlodal pýchu na kost. Nemoc kosila ženy i muže, gender negender. Suchozemci se nedostali k moři, mořské panny do Prahy. Dopad byl globální, ekonomiky se hroutily, režimy otřásaly, nejmocnější muži a ženy zeměkoule uléhali na jednotky intenzivní péče, a přitom ani zdaleka nešlo a nejde o žádný mor.

Na druhou stranu, přistřižená křídla umožnila mnohým obrátit se do nitra vlastní hlavy. Anebo se vydat do přírody, vylézt na kopec. Já jsem měl teď v říjnu díky Ondřeji Kobzovi dokonce možnost vystoupat po 289 schodech na nejvyšší věž katedrály svatého Víta na Pražském hradě. A tam pod největším zvonem Zikmund, ulitým roku 1549, trochu kontemplovat (ve dvoumetrových rozestupech, pochopitelně) a slyšet pár středověkých písní. Zpíval je Luboš Pospíšil a někteří se k němu přidali v místě refrénu – to je to místo, co se opakuje, řekl. Pod šestnáctitunovým zvonem, na návrší, které je po staletí symbolem české státnosti, nebylo těžké si uvědomit, jak nejen INTRO s cihlou, ale celá lidská historie vykazuje prvky refrénu. To samé znovu a znovu. Když se to nezvrtne, je to nadějné.

Martin Verner