Publikovaná čísla

Protože Fulghum byl zároveň pastor, některé jeho příběhy jsou poněkud kazatelské, i když rozhodně nepostrádají vtip. Ze stejného pastorálního ranku je jiný příběh, který si pamatuji už dlouho. Je o kamínku. Žil mladý muž, krejčí, ne zrovna šťastný, dvakrát se mu nedařilo ani v práci, ani v lásce. Jednou položil na první schod ke svému domku malý oblázek. Večer sedával na terase, díval se na něj a představoval si, že kámen má kouzelnou moc a přinese mu štěstí. Protože přes den byl ale pilný, postupně se mu začalo v dílně dařit, založil firmu, k jeho dveřím přišla dívka a tak dále. Dostal armádní zakázku na vojenské barety, se ženou přivedli na svět dvě děti. Ale oblázek zůstával střežen stále na svém místě. Děti, když si s ním pohrály, musely ho vrátit zpátky, pošťák překročit, návštěvy obejít. Ten člověk nalezl štěstí jistě díky své šikovnosti, píli a povaze, ale symbolem toho se mu stal kámen. A i když mu pak žena zemřela a firmu prodal, neměl pocit, že je nešťastný jako v životě „před oblázkem“. Odešel smířený. Syn s dcerou mu ten kamínek položili na hrob.

Odvolávat se na analogii s texty Roberta Fulghuma je nejspíš troufalé, takhle zkrácený příběh postrádá jak literární kvalitu, tak lépe poeticky zaobalený didaktismus a vyznívá snad až barvotiskově. Někdo bude možná poukazovat na slabiny magického myšlení, jiný na přílišné zjednodušení, na výmysl, jako v těch připitomělých zvěstovatelských oběžnících dříve psaných na papír, dnes do mailu – když tento dopis nepošleš dalším třem lidem, postihne tě neštěstí…

Faktem ovšem je, že loni si naše sotva jedenáctiletá dcera strašně moc přála, aby ji přijali na gymnázium a aby si tam našla nové kamarádky. Jedno ráno, ještě než se jí to podařilo, jsem ji šel vzbudit, sedl si k ní na postel a zrak mi padl na malý osamocený oblázek na terase před oknem. Jak se tam vzal, ptal jsem se. No, dala jsem si ho tam, aby mě chránil, odpověděla. Přinesla jsem si ho, jak jsme byli u Nižboru v lese. Kámen.
Martin Verner