Published issues

Pro mě je to třeba hned v úvodu Josef Pleskot (na portrétu Antonína Kratochvíla), který poukazuje na možná ne dosti si uvědomovanou skutečnost, že vysokopevnostní ocel funguje ve stavebnictví teprve zhruba čtvrt století. Pouhých pětadvacet let. Tedy všechna čest zámečníku Eiffelovi a jeho šroubovaným konstrukcím!



Petr Janda zase popisuje střet náhod, kterému sice předcházela pilná práce, ale jaksi do prázdna. V jednom okamžiku však nastala „koincidence“, která odšpuntovala možnou cestu k nevídaným zakázkám. Může být tento proaktivní přístup návodem k práci pro všechny architekty, když byrokracie je tak zbytnělá? A pak se mi líbí jeho odkaz na titul Vzpomínka na Zemi od Lioua Cch’-sina. Přečtěte si ho.



Čestmír Suška odhaluje svou cestu na americký šroťák, kde ho poprvé napadlo charakteristicky použít starou cisternu na zemní plyn, což ho později proslavilo a jasně esteticky vymezilo. Díky jedné náhodné cestě po Vermontu (a následné usilovné práci) se Suška stal rozpoznatelným na první pohled. Jeho iniciační moment mě vždycky zajímal a teď ho znám.



A nakonec vás ještě prosím, nepodlehněme té zničující epidemii hyperkorektnosti. Dělá to z nás nesvéprávné loutky. Kde je svoboda lidské individuality, kde Kantův čistý rozum i s jeho kritikou? Zdá se mi, že proti téhle upatlané kampani neochrání ani mytí rukou, ani nošení respirátorů. V perspektivě euroatlantického šílenství se musím omluvit Gretě! Tuhle někde v Čechách zatancovalo pár holek s pomalovanými obličeji a Maoři se mohli zbláznit. Fotbalista Souček v rozhovoru pro Mladou frontu vyprávěl, že v Anglii se nesmí (!) říkat černá nebo bílá tabule, ale interaktivní… Napadá mě, jak rozlišit černý a červený rybíz. Jeden by byl ten „úplně neprůhledný, většinou větší, který chutná dětem méně“, a ten druhý „trochu průsvitný, který má barvu jako jablko, které není zelené ani žluté“. A sakryš, to taky nepůjde…

Tak teď nevím.

Martin Verner