Stavby v tomto čísle většinou nejsou v odborném smyslu slova rekonstrukcí – která znamená opětovné vytvoření přesné původní podoby. Jsou jednoduše starými domy, do té doby chátrajícími a nevyužívanými, které díky proměně fyzické formy, a často i způsobu využití či kontextu s okolím, našly své místo v současném prostředí a společnosti. Jsou obnovou, revitalizací, konverzí, přestavbou. Pokud se ale pro tuto chvíli osvobodíme od exaktní terminologie památkové péče, můžeme se vrátit i k volnějšímu a širšímu užití pojmu rekonstrukce tak, jak je používán v běžném jazyce.
Formát vydání 230 × 295 mm, rozsah 128 stran
Vytištěno na nenatíraný ofsetový papír
Jazyk vydání čeština
EDITORIAL
Právě jsem přemýšlel o proporci věcí. Rovnováze. Když se pokácí pár stromů, pár se jich zas vysadí a dorostou. Když tuhne sklo, nesmí chladnout rychle ani pomalu. Když se rekonstruuje, nesmí se okázale ani málo… Tudíž – chybí-li proporčnost, uměřenost, vzbuzuje to pochyby. Někdy dokonce odpor – podle pravidla, že tlak vyvolává protitlak. Jiná věc jsou konverze. Tam se od původního účelu přikračuje k novému využití, což jejich autorům dopřává přece jen více volnosti.
Někdy se však na jedné stavbě sejde oboje – rekonstrukce i konverze. Také v INTRU, které máte před sebou, se toto děje. Na obálce jsme sice popsali zvolené téma slovem rekonstrukce, jak ale sami uvidíte, v čísle je i dost povedených konverzí. Doufám, že nám tento lehký terminologický nesoulad prominete, na titulní stranu se obě slova prostě nehodí.
V souvislosti se zvoleným tématem bych také rád upozornil na výsledky dvou asi nejčastěji reflektovaných architektonických soutěží: České ceny za architekturu a Grand Prix Architektů – Národní ceny za architekturu. V jedné získala hlavní cenu rekonstrukce hradu Helfštýn a v druhé konverze menzy na Fakultu humanitních studií UK, tedy na univerzitní výukové centrum. Obě stavby jsme publikovali v předchozích číslech věnovaných kovu, respektive sklu. Tím nechci říct, že teď nemáme o čem psát, chci jen poukázat na míru docenění, které se těmto architektonickým pracím dostává. Tedy že nemusí jít nutně o novostavbu, aby autoři museli a mohli odvést velmi nadstandardní práci.
Jsem také rád, že můžeme už nyní prezentovat návrh rekonstrukce a dostavby pražské Invalidovny. Docela dlouho už sleduji průběh debaty o návrhu, a aniž bych chtěl oba projekty srovnávat jinak než vahou a rozsahem architektonického vstupu, tane mi před očima Libeskindova intervence v Drážďanech neboli rekonstrukce a dostavba Vojenského historického muzea z roku 2011. Byl jsem venku, byl jsem uvnitř. Jen houšť takhle dramatických zásahů.
A pak už zase pohoda, rovnováha… a INTRO.
Martin Verner, šéfredaktor