Publikovaná čísla

Během života jsem zažil už několik proměn toho, jak se mělo na plast (umělé hmoty) nazírat. A není to jen výkyv od jednoho extrému ke druhému, od černé k bílé. Je to jakási matice, navíc 3D, řekl bych. Sledujte ten rozkmit, a to i na mikroúrovni. Poprvé jsem si uvědomil divný zápach umělohmotných hraček, když jsem si je cpal do pusy (okolo roku 1965). Po období zkušenosti s tvrdým bakelitem našeho černého telefonu s kulatou elektromechanickou číselnicí jsme doma s jistým pocitem výjimečnosti občas jedli ze žlutých plastových talířků a pili z kalíšků, které měla babička s dědou původně na hausbótu (ten musel nařízením úřadů tou dobou ze Slap zmizet). Hliníkové svačinové krabičky nahradila pružně se tvářící pudélka. Jídlo od nich chytalo divný šmak. Téma lžiček už zpracoval Jan Hřebejk v Pelíškách. Stejně tak nylonové a silonové oblečení bylo krokem ­vedle, i vyprané ponožky páchly po dvou minutách, stejně smyslově obtěžující byly propocené dederonky a vzpomínka na ně mě pronásleduje dodnes… Když jsem v roce 1969 jako sedmiletý sledoval u sousedů let Apolla na Měsíc, netušil jsem, že plasty se stanou běžným a odolným vybavením nejen aut, ale i Space Shuttlů a jiných vesmírných objektů. Plast prorůstal i do stavebnictví, architektury, designu. Dominoval ten italský (jakési art deco sedmdesátek) v podobě oranžových, žlutých nebo červených plastových židlí, stolků, telefonů, minitelevizorů, dekoračních i užitných předmětů. Plast a jeho estetika se propisovala do scénografie filmů. Fascinace ropnými produkty vrcholila.

Postupem času se vyrojila zjištění různých odborníků o jejich škodlivosti: o ­ftalátech, změkčovadlech, výparech, karcinogenním potenciálu, znečišťování. S příchodem především PET lahví a jednorázových plínek vyvstal problém s rozpadem a recyklací takových předmětů přímo před očima. Ať už na Šumavě, nebo na Maledivách. Za krk si nám sedl trvale nepříjemný pocit. Stejný, jako když mě coby dítě sdělovací prostředky a učitelé dennodenně masírovali imperialistickým nebezpečím a nutností neustálého boje – třídního, s nešvary, o zrno. Jako dítě jsem měl strach, že bude válka. Stejně jako pro předešlé generace poválečný Němec a pro tu moji pookupační Rus se i plast stal přítomným nepřítelem a tak nějak se vkradl do lbi. Začali jsme se ho podvědomě obávat. Obcování s ním značilo od určité chvíle jistou míru nevkusu.

Zatímco strach z institucionalizovaného Němce ve mně pominul a strach z institucionalizovaného Rusa vzrostl, u plastu tak nějak váhám. Některá pozorování jsou prostě podložená zkušeností. Vím, že to bez něj nepůjde. Ale poučení máme, tak bychom ho měli měřit přísně. Hezké na něm je, že je průhledný. Špatné, že ho téměř nelze zničit, aniž by po sobě zanechal negativní stopu. Je tvrdý i tvárný. Umí být krásný, v některém podání až okouzlující, ale na dotyk moc vřelý není. Ještě ho cítím pod nosem, obdivuji ve vesmíru, ale když je všude kolem mě (i tam, kde ho nechci), necítím se dobře. Přátelé, s plastem opatrně!

Proto INTRO přináší ty nejlepší příklady, jak alespoň v architektuře to jde hezky.
Martin Verner