Jestliže naší krajině voda chybí, začíná umírat. Mrtvá krajina je horší než poušť. Chybí v ní příroda. A člověk, který z přírody vzešel, přestává být její součástí.
Formát vydání 230 × 295 mm, rozsah 136 stran
Vytištěno na nenatíraný ofsetový papír
Jazyk vydání čeština
Cena 189 Kč
EDITORIAL
Přátelé,
pojďte si se mnou zahrát hru. Schválně kdo si vzpomene na další texty a písně, kde se objevuje voda, ať už jako ústřední téma, nebo idiomaticky: „… voda hučí po lučinách…“ (státní hymna), Teče voda, teče (lidovka), Voda, čo ma drží nad vodou (Elán), Bridge over Troubled Water (Simon & Garfunkel), Smoke on The Water (Deep Purple), Voda živá (Aneta Langerová), Vltava (Bedřich Smetana)… Nebo kdo si vybaví slova či slovní spojení odkazující k vodě: vodojem, vodní mlýn, vodní pila, vodoteč, vodárna, trativod, vodník, vodotrysk, vodoléčba, Beroun-Závodí, vodovod, parovod, vodoměrka… (Pozor, psovoda vám neuznám!)
Teď si možná říkáte, že tohle je hra pro děti. Pojďme tedy blíže ke hmatatelnému světu. Voda v tekutém, plynném či pevném skupenství, čistá nebo jako příměs, je tak nějak přítomna všude, ať už jako mlha, pára, sníh, déšť, dech, pot, moře, moč, oceán, potůček, jezero, kaluž, minerální pramen, slza, nebo led… Ve všech myslitelných podobách je součástí zemské biosféry a hydrosféry, jak o tom v úvodním slově píše Zdeněk Fránek.
Ve výčtu bych jistě mohl pokračovat. Stále dál, lineárně. V našem kulturně-sociálním prostoru vnímáme lineárně i tok času. Jsme naučeni, že všechno směřuje od počátku k zániku. A teď se ukazuje, že s přítomností vody na planetě je to podobně. Voda nám nějak mizí. Jen ještě netušíme, ve kterém bodě úsečky se jako lidstvo právě nacházíme.
Druhá eventualita by byla, kdyby voda nemizela, ale pouze se přeskupovala. Je těžké – vzhledem ke krátkosti našeho pozorování a nemožnosti učinit relevantní vědecké závěry – pochopit, jak to ve skutečnosti je. Ti, kdo vstřebali díky filozofickému přístupu nebo náboženské výchově vnímání času jako cyklické, cítí na rozdíl od nás „linearistů“ naději větší. Věří, že nový konec znamená vždy nový začátek. Obrazně řečeno, doba ledová se pravidelně střídá s tropy.
K úvahám, zda je na planetě přítomna spíše linearita nebo cykličnost, slouží snad i naprosto prozaické pozorování nedávného dění v italských Benátkách. Všichni víme, že město pravidelně trpí vysokým přílivem, snad by se dalo říci záplavami. Známe fotografie turistů na náměstí Svatého Marka, jak se v gumákách šinou po vyvýšených pochozích lávkách. Teď jsme ale zaznamenali znepokující zprávu, že voda v kanálech klesla na historické minimum (o 66 centimetrů!) a gondoly sedí v bahně.
Můžeme z tohoto benátského příkladu z roku 2023 něco vyvozovat? Asi těžko. Jen se utěšuji, že tohle spíše hovoří o cyklech. Tedy přece jen nám zůstává jakási naděje. Zas bude líp. Ale k nadějnější budoucnosti můžeme přispět, když jako architekti, urbanisti, krajináři a investoři budeme přemýšlet, jak nejlépe splnit potřeby vody (a tedy člověka), a nikoli institucí, jako jsou developeři nebo banky. Je to jen na každém z nás.
Martin Verner