Vydání INTRO 25 vás zavede do světa kovu, materiálu, který formuje nejen moderní architekturu, ale i naše představy o trvalosti a inovaci. Ponořte se do příběhů mostů a lávek, kde kovové konstrukce překonávají přírodní překážky a vytvářejí nečekané vizuální zážitky.
Oceňovaný sochař Martin Ceplecha přináší pohled na sochařskou práci s různými kovy, od mědi po ocel, a ukazuje, jak kov dokáže vyjádřit dynamiku i jemnost. Rozhovor s konstruktérem Vladimírem Janatou vám přiblíží jeho fascinující kariéru a spolupráci s Josefem Pleskotem na významných projektech lávek, které dokážou harmonicky ladit s krajinou i technologií.
Nechybí ani inspirace z Budapešti, Méribel nebo Varšavy, kde architekti z celého světa nacházejí nové možnosti práce s ocelí, sklem i moderními materiály. Tento pestrý pohled na kov v architektuře vás určitě inspiruje – objevte v INTRO KOV sílu materiálu, který nejenom staví, ale také vypráví příběhy.
Formát vydání 225 × 285 mm, rozsah 144 stran
Vytištěno na nenatíraný ofsetový papír
Jazyk vydání čeština
Cena 229 Kč
EDITORIAL
Přátelé,
pětadvacáté pravidelné vydání časopisu INTRO se věnuje kovu. Tento materiál je takovým fenoménem, že dal jméno celým epochám lidské historie – době měděné, bronzové, železné. Pokud se posuneme k soudobějším dějinám, železo, litina a ocel se postupně staly běžným konstrukčním materiálem. A nejen konstrukčním, ale i pohledovým.
Když jsem sám na sobě testoval, co se mi v souvislosti s architekturou ve spojení s kovem vybaví jako první, před očima mi vyvstaly mosty. Ty nádherné konstrukce překonávající hluboká i mělká údolí, s řekou i bez, ve městech i v krajině. A hlavně ty železniční, například Sitterský viadukt, který se klene 99 metrů nad řekou, podle které dostal své jméno, nedaleko švýcarského St. Gallenu. První byl ovšem litinový Iron Bridge z roku 1771 zkonstruovaný v anglickém Shropshiru a sloužil tehdy pouze pěším a povozům.
I my představujeme mosty a lávky. Architekt Josef Pleskot a konstruktér Vladimír Janata jich mají v tomto čísle hned pět. S druhým jmenovaným přinášíme rozhovor mimo jiné o tom, kterak ho v Číně vlastní sláva předcházela. Ale máme tu také jeden most ve fázi projektu, jehož autorem je kancelář Romana Kouckého. Pokud mi kuloárové informace napovídají správně, měl být původně cortenový, to ale neprošlo. Bude tedy, jakožto dílo letošního laureáta ceny Architekt roku, alespoň zlatý?
Cílem této soutěže je poukázat na autory, kteří se v posledních letech významně zasloužili o architekturu. Musejí být za nimi vidět nějaké nové mosty, jak se v případě Kouckého nabízí? Myslím, že výrazné stavby povědomí o autorovi rozhodně zvyšují, ale i činnost navenek méně vizuálně nápadná – práce na urbanismu měst a obcí – preambuli zmíněné ceny dostatečně naplňuje. Stačí, když urbanismus ve smyslu plánování a architekturu ve smyslu stavění budeme vnímat jako kontinuum jedné disciplíny.
Během slavnostního večera v pražském CAMP jsme už podruhé udělili vlastní cenu INTRO AWARD, která oceňuje jednu ze staveb publikovaných v našem časopise během posledního roku. Do finálové pětice se dostaly Štvanická lávka (Petr Tej, Marek Blank, Jan Mourek), Slovenská národní galerie (Pavol Paňák, Martin Kusý), Mašínův statek – památník tří odbojů (Tomáš Hradečný, Klára Hradečná, Julie Kopecká, Benedikt Markel, Bronislava Volentičová, Silvia Snopková, Vladěna Bockschneiderová, Jakub Kochman), Kloboucká lesní (Jan Mach, Jan Vondrák) a Hrnčiarska (Jana Konečná, Martin Frič). Redakční rada rozhodla, že vítězem se stane Štvanická lávka. Tedy opět most, i když z toho nejlepšího betonu.
A jestliže se nám mosty vracejí do tohoto vydání horem i dolem, ještě se hodí připomenout, že v podzimních dnech přesně před pětatřiceti lety vrcholila aktivita Michala Horáčka a Michaela Kocába, kteří se snažili zprostředkovat komunikaci mezi tehdejší komunistickou vládou a disentem. Jmenovala se – MOST.
Martin Verner, šéfredaktor