Publikovaná čísla

Bohatství některých společností nastolilo dokonce otázku, nakolik je správné/nutné využívat jen lokální kámen nebo jestli není ideovým prohřeškem poslat si pro něj do Afriky nebo Asie. Jistě existuje i evropský předpis či směrnice, které určují, jak vzdálený kámen lze ještě považovat za místní. Myslím, že vzhledem k současnému příklonu k lokálním zdrojům by dnes Tugendhatovi pohořeli. Na toto téma polemizuje i Ondřej Císler s Vitruviuem, když popisuje svou cestu do Číny.

A právě Čína se stala jakousi červenou (rudou) nití v tomto vydání INTRA. V Číně, respektive Tibetu jsme našli dvě skvělé realizace. Velmi vstřícní a ochotní kolegové z autorských ateliérů bezvadně komunikovali, vedl jsem s nimi dva rozhovory (můžete si je přečíst), když tu náhle se na tři týdny odmlčeli. Následně pak v jeden den začaly jejich e-maily opět přicházet. Večer jsem se ve zpravodajství České televize dozvěděl, že onen den byl zahájen Sjezd Komunistické strany Číny. A že v předchozích týdnech například vysokoškolští pedagogové i další složky čínské společnosti nesměli až do zahájení sjezdu komunikovat se zahraničními novináři. No vida.

Další čínská stopa se objevuje v textech kameníků a architektů Oty Černého a Táni Kubikové, kteří se věnují funerální architektuře. Ta rezonuje opět i v textu Ondřeje Císlera a nakonec i v realizaci dolnobřežanského hřbitova.

Střední Evropu opět zastupuje Polsko a tentokrát i Slovinsko. Obě naše stálé spolupracovnice, Monika Arczyńska a Marta Bujanda Miguel, vybraly stavby, které si zaslouží pozornost. Pak tu máme Švýcarsko, Turecko, Chile…, abychom se obloukem vrátili ke kamenné realizaci u Železného Brodu.

Na závěr bych rád poděkoval Františku Skálovi za jeho úvodní slovo. Jeho práci prodchnutou občerstvující poetikou sleduji s potěšením už mnoho let, ale na nápad oslovit ho, přišel můj syn. „Píšete o kameni? Tak to oslov Skálu.“

Martin Verner, šéfredaktor